Žily byly ivousí nožky

Ivousí nožky se tetelí blahem.

Už pár let nevlezly do jiné než barefootí obuvi a sem tam si dokonce vyšlápnou do přírody komplet naboso.

Jsou plné radosti a pohybu. Svobodné. Krásné.

Zažily ale i mnohem temnější časy. Neuvědomělé časy, plné bolesti, puchýřů a strádání.

Přináším vám jejich příběh. Příběh Pihy a Nepihy. Příběh, který začal útiskem.

Nepiha a Piha (zleva)

Doba temna

Kam až mi paměť dolétne, vždycky jsem měla problém najít ty správné botky.

Nikdy jsem se v klasické obuvi necítila dobře: nenáviděné podpatky, moc těsné pohorky, otlačená klenba, pocity ztuhlosti, puchýře na malíčkách a nakonec i palce, které se podvolily síle utiskujících bot a začaly se vtáčet dovnitř…

Až donedávna si ivousí nožky místo tetelení spíš permanentně na něco stěžovaly.

Pak jsem je ale konečně poslechla. Zastavila jsem to.

Vedla mě k tomu hlavně jóga a uvědomění si svého těla. Neměla jsem žádné informace zvenku, jen toužebný pocit dát svým nožkám svobodu, víc prostoru, zdraví.

Barefootí objevy

O barefootech jsem se doslechla, když jsem pro svoje úchvatně široké ťapky hledala boty na tancování.

Trávila jsem tancem několik hodin týdně a ve sportovních botách mě začaly dost bolestivě trápit palce. Bolest mě donutila se na ně skutečně podívat.

Jejich tvar se děsivě změnil. Už nešly rovně vpřed, jako když jsem byla malá. Najednou uhybaly dovnitř, přesně ve směru těch sportovních bot s proklatě se zužující špičkou.

Tohle chtělo jiné boty. Širší boty. Zdravější boty.

Na povel strýčka Googla jsem vyrazila do NaBOSo a investovala nemalé peníze do prvního páru barefootů – zvolila jsem tenisky od značky Sole Runner, které svou širokou špičkou působily jako bačkůrky, ale vypadaly mnohem víc cool. Později jsem přesedlala na značku Vivo Barefoot a Leguano, které Pize a Nepize seděly ještě mnohem líp.

Barefootí boty byly oproti těm běžným tak pohodlné, že jsem je kromě tancování začala nosit všude.

A zjistila jsem, že ve svých 25+ letech vůbec neumím chodit.

  • obří kroky a dupavé dopady na patu
  • šmajdání po vnějších hranách ťapek
  • líné, nezúčastněné prstíky
  • plácání špičkou nohy do země
  • nedostatek přirozeného odpružení klenby

Jak mi tohle mohlo celoživotně uniknout?

Odpověď je jednoduchá: kvůli nedostatečnému vnímání svého těla, a také kvůli nezdravé obuvi, která po dlouhá léta systematicky demolovala jak moje ťapky, tak i moji chůzi. Což teď díky Barefoot: žij naboso! chápu o dost jasněji.

Dobrá zpráva? Existuje řešení!

Ivousí postup byl následující: (Berte toto prosím jen jako můj osobní příběh, ne jako příklad univerzálně vhodný následování)

  1. okamžitě přestat demolovat
  2. začít pozorně vnímat svoje ťapky, svou chůzi a držení těla
  3. systematicky pečovat, cvičit, zkrátka pracovat na nápravě

Kompletně jsem přestala nosit ne-barefootí obuv. Páč jsem neměla dostatek informací, udělala jsem to prakticky naráz, a pár měsíců jsem proto cítila namožené klenby. Považovala jsem to za fajnový důkaz, že se ťapky konečně zase hýbou, a vesele jsem capkala dál.

Jak vám ovšem Lucka Pytlová dost jasně vysvětlí v Barefoot: žij naboso!, je lepší přecházet postupně a vyhnout se tak rizikům přetížení ťapek.

Moje nožky to ale zvládly.

Naprosto přirozeně jsem upravila svou chůzi, musela jsem zkrátit krok, víc pružit. Díky barefootům jsem dostávala zpětnou vazbu na každém kroku. Spěchání na tramvaj vypadalo v tomto období trochu nekoordinovaně.

Byla to makačka. Dost mi pomohla jóga, protahování, masírování zázračnými koulemi.

Co se po přechodu na barefooty změnilo?

  • Ťapky i chůze se začaly samy o sobě napravovat
  • Prstíky ožily
  • Klenby se posílily
  • Palce se přestaly deformovat
  • Nožky se rozšířily do své přirozené šířky

Od chvíle, co chodím v barefootech a věnuju nožkám víc pozornosti, se zastavily jakékoli deformační procesy a všechno se začalo vracet do přirozeně zdravého stavu.

Protože jsem zároveň s přechodem na barefooty celkově změnila životní styl, přestala jsem mít chronické potíže se zády, napravilo se mi držení těla a postupně jsem překonala i mnohé další neduhy, které jsem považovala za běžnou součást ivousí existence v dobách temna.

Můžu za to asi poděkovat více různým faktorům. Barefooty ovšem nevyjímaje.

Dneska už mám s Pihou a Nepihou vřelý a dobře fungující vztah a už nikdy bych je nevystavila žádnému útisku.

Chcete vědět víc?

U mě to tak je. Tělo i mysl po tom volají. Tělo chce prozkoumávat a mysl chce porozumět.

Jestli to máte podobně, neváhejte a čapněte zmíněnou knížku od nakladatelství Alferia – Barefoot: žij naboso! anebo si zatím alespoň přečtěte její ivousí recenzi.

Tahle knížka vám stručně, jasně a objektivně poví všechno, co potřebujete vědět kolem nohou, obouvání, dětských ťapek i všemožných nápravných cviků.

Co můžete udělat hned teď?

Omrkněte svoje ťapky. Skutečně se na ně podívejte. Prozkoumejte svoje nožky, a taky boty, do kterých je denně obouváte. Zahýbejte prstíky. Projděte se bosky po trávě nebo po cestě.

  1. Jak moc dokážete prstíky roztáhnout do stran? Kam směřují palce? Je někde na ťapkách zatuhlost? Bolest?
  2. Jak se vám chodí bosky? Pruží to? Dopadá pata tvrdě na zem? Odrážíte se palcem?

Co můžete dělat dál? Třeba si s ivousem vyrobte svoje vlastní, levné, ale suprové bosé sandálky – tzv. bosandálky (návod brzy).

A hlavně pamatujte:

Náš přirozený stav je zdraví, ne nemoc.

Se vším se dá pracovat. A čím dříve se přestaneme demolovat a začneme o sebe pečovat, tím snadnější ta práce bude.

1 komentář u „Žily byly ivousí nožky

Komentáře nejsou povoleny.